Co s úzkostí a panikou?

Kamarádka mi včera přála šťastné a veselé. Po pár slovech slyším Evu, jak mi popisuje, že měla asi infarkt. Ale doktoři nic nezjistili, tak tedy neví, co si o tom má myslet, že jí bylo opravdu zle.

„A jak přesně zle ti bylo“. vyzvídám. „No, skoro jsem se nemohla nadechnout, hučelo mi v hlavě, taková jsem byla slabá. A hlavně jsem se tak bála, že hned teď umřu. Přišlo to tak rychle. Z ničeho nic. Ivan mi zavolal záchranku, ale nic jim to neukázalo. Že prý asi panika.“

Následující dny byla Eva v klidu. Už nic se takového neopakovalo. K obvodnímu lékaři půjde až po svátkách. Pořád jí to vrtá hlavou, co to bylo.

Z novoročního přání se rázem stala telefonická miniporadna. Už, když mi Eva popisovala, co na svém těle pociťovala, tak jsem tušila, že budeme „ťukat“. Pracovaly jsme spolu už několikrát, ale přes telefon to bylo poprvé.

Začaly jsme prohlášením:

„I když mám strach, že se mi vrátí ta tíha na hrudi, že mi začne hučet v hlavě a že umřu, mám se ráda a přijímám se.“

Eva během chviličky začala těžce dýchat, tak jsem povídala jen já, ale ona o to více ťukala na své zápěstí a zhluboka dýchala. Do minuty se její dýchání upravilo a přestalo jí hučet v hlavě. Tíha na hrudi byla podstatně mírnější.

Řekla jsem jí, ať se napije vody. A zeptala se, jestli na těle cítí něco jinak. Uvědomila si, že jí píská v levém uchu. Strach, že se záchvat paniky bude opakovat, taky ještě byl. Zvlášť, když bude sama, tak si ani nevzpomene, že by mohla ťukat.

Pokračovaly jsme:

„I když mám strach, že si nevzpomenu na ťukání, když by mě přepadla panika, přesto se mám ráda a přijímám se taková, jakou jsem.“

To už Eva dokázala říkat spolu se mnou a zároveň jsme obě ťukaly na svá zápěstí, abychom obě držely telefon. Po minutě Eva zjistila, že přestalo pískání v uchu. Strach, že jí přepadne panika a ona si nedokáže pomoct se změnil na rozhodnutí, že je v bezpečí.

Rozhodnutí o bezpečí jsme ještě upevnily proťukáním:

„Rozhoduji se, že jsem stále v bezpečí, že jsem vždy ve správnou chvíli na správném místě. A tak to je!“

Eva si oddechla a sama začala mluvit na jiné téma. To už jsem věděla, že udělala pro své fyzické i psychické zdraví za těch 10 min velký kus práce.

První a velmi důležitý krok udělala tím, že „náhodou“ zavolala někomu, u koho byla pro ní připravena rada a hned ukázka toho, že ta rada funguje a že to zvládne i sama, když bude potřeba.

VŽDY JE NĚJAKÁ CESTA DÁL

Přeji vám všem,

ať máte vždy po ruce potřebnou radu,

ať máte v sobě dost síly uvést radu do svého života

a tím sami sobě dodáte síly pro zvládání všeho, co nám život přináší.

Přeji Vám zdraví, radost a spokojenost v každém dni, který je nám dán.

Je třeba ukázat cestu, jak si poradit se strachem a nemocí. Já tu cestu znám. Stala jsem se mentální programátorkou. Nejdříve jsem se naučila ptát, kdy vznikl důvod ke strachu a bolesti, dnes už se ptám, co a jak přeprogramovat. Jsem autorkou eBooku Klíče SPOKOJENOSTI,kde se najdete návod, jak se zbavíte mentálních již nepotřebných programů, a zároveň naučíte svou mysl pracovat tak, aby vám pomáhala mít SPOKOJENÝ život.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Kde a jak najít 7 pomocníků na cestě SPOKOJENOSTI

    eBook, který vás naučí, jak se zbavit nebo chránit před strachy a jak zahojit bolesti těla i duše. 7 praktických kroků, co pomohou každému v mentálním programování. Zejména TŘETÍ pomocník je nepostradatelný.

  • Nejnovější články
  • Setkáme se na Facebooku:(
  • Kategorie