// foto v seriku
Můj příběh o tom, jak procházet životem
Můj život probíhá jako spousta (ne)obyčejných životů. Život dítěte, dcery, manželky, matky, zaměstnankyně a nyní důchodkyně. Na své cestě jsem se naučila plnit své sny. Ty malé i ty velké. Stala jsem se spokojeným člověkem, co si užívá splnění jednoho svého velkého snu.
Splnil se mi sen o vlastním domě.
Ráda se s vámi podělím o zkušenost, jak jsem se dostala do vysněného domova – domu s velkou zahradou, na vesnici, s milovaným mužem, mezi báječné sousedy. Spolu si užíváme první roky důchodu a jsme s p o k o j e n i, cítíme se zdrávi a radujeme se z každého dne prožitého v našem domově.
Mám dům, v něm poradnu, pokoj pro hosty stále připravený pro návštěvy. Na každou se moc těšíme a rádi se dělíme o pohodu. A ještě raději jsme, když si ještě před odjezdem domluvíme další termín návštěvy.
Užíváme prostor na zahradě. V létě bazén, ovoce, zelenina, grilování, ohýnky, posezení na terase. Splnilo se mi tady mnoho přání a některá jsem dostala ještě jako bonus – to, že hned přes ulici máme místní pekárnu, kde mají výborné koláče a chléb, a ještě mají každý den otevřeno. No pohádka! A v přímém přenosu.
Z dětství a mládí
… jsem měla naučeno, že když něco chci, musím se o to zasloužit. To platí stále, jen přístup k naplnění přání jsem za ta léta změnila. Vlastně přes původně sobeckou touhu jsem se vydala na cestu mentálního programování.
Mnoho let se zabývám poradenstvím lidem, kteří řeší zdravotní nebo vztahovou situaci. A teď mám svou poradnu. Zařídila jsem si ji opravdu podle svého a mohu do ní přijít kdykoli a přitom jsem stále doma.
Jsme s manželem z toho prostě nadšení, moc si to užíváme a jsme SPOKOJENÍ.
Předcházela tomu i hodně náročná období.
Poměrně častá stěhování. Čtyřikrát už jako dítě, školačka a studentka. Jako dospělá jsem zvládla 5 stěhování. Moje životní scéna byla střídavě v panelovém bytě, v domě, v nájmu nebo ve vlastním, ve městě nebo na vesnici. To byla vždy změna scény, osazenstva i práce. Rozloučení už s „naučenou” hrou a nastudování „nových rolí” bylo někdy smutné, zároveň vzrušující.
Vždy to bylo náročné.
Pro všechny členy rodiny. Někdy psychicky, někdy finančně, někdy se toho namíchalo víc.
Asi nejtěžší byl rok, kdy mi bylo 40 let. Po 19 letech skončilo pro mě absolutně nečekaně manželství. Zůstala jsem v domě s mladší dcerou (10). Starší dcera (15) byla přes týden na internátě a nejstarší syn (19) už chodil do práce.
Po odchodu manžela ze společné domácnosti jsem 3 měsíce fungovala jako robot. Bolestí a pocitem zrady absolutně paralyzovaná. Jen autopilot pohyboval mým tělem.
Ráno vstát, připravit něco k snídani. Do práce. Doma něco jako večeře. Snaha aspoň trochu vnímat, jak se má školačka, která je doma sama, neví, co a proč se děje a potřebuje aspoň trochu fungující mámu.
Rok mých čtyřicátin mi dlouho splýval v jeden velký stres a strach. Jak to sama zvládnu? Co děti? Jak vyjít s penězi? Kdy „přiletí” nečekaný výdaj? Oprava na autě, plynová přípojka, Vánoce, …
Téměř celoroční rýma dcery, podezření na infekční onemocnění u druhé dcery, odcizení a stáhnutí se do sebe u syna. Moje stálá únava těla, dlouhotrvající průduškový kašel. Smutek. Tma. Beznaděj. Nesmyslnost veškerého konání.
Před totální depresí mě podržely děti, nutnost jezdit denně autem a kamarádky a přátelé.
Vůči dětem to byl hlavně pocit zodpovědnosti. Teprve asi po půl roce, kdy už jsem začala vycházet z programu a role robota, jsem byla schopna vnímat jejich signály a projevy náklonnosti a sounáležitosti. A do dneška jim jsem za to vděčná.
Potřeba auta na venkově byla a je stále nutností.
V té době jsem už byla studentkou kineziologie u Ing. Lhotákové. Praktikování této metody a známí z kurzu kineziologie, reiki a numerologie mi pomohli nastartovat ozdravné programy, ukázali mi, že myslet se dá také jinak, než se jen stále litovat a naříkat.
Odrazila jsem se ode dna.
Našla své vnitřní dary – umění naslouchat a sdílet, schopnost ukázat možnost řešení situace, naučit, jak si pomoci sama.
Touto cestou jdu stále dál přes 20 let. Už sama vyhledávám nové možnosti, jak se zbavit strachů a jak se cítit SPOKOJENĚ.
Dalším skokem byla účast na kurzech Energetické psychologie.
Otevřela se mi sbírka programů, které ovládají a řídí naše konání. Programů, o kterých jsem ani netušila, a přesto jsem v nich, a které jsem se rozhodla ukončit. Třeba role nedoceněné holčičky a opuštěné ženy jsem už fakt strčila do šuplíku.
Od té doby vědomě programuji své myšlenky a pocity. Dá se říct, že v divadle života sedím střídavě v hledišti jako režisér nebo jsem na jevišti jako hlavní postava děje.
Výsledkem je nový domov.
Místo 2+KK v paneláku bez balkonu na pražském sídlišti oáza klidu. Ano, už máme s manželem status důchodců, to je pravda. Ale to, že už 14 let mám opět spokojený vztah, že dům je opravdu náš bez hypotéky, že celková rekonstrukce domu proběhla během půl roku, že u nás byli řemeslníci, kteří odvedli perfektní práci za velmi slušnou cenu, že jsme se vlastně do roka ode dne, kdy jsme dům viděli, stěhovali natrvalo – to považuji za ukázku fungování mentálního programování.
Za třešinku na dortu považuji setkání s genovými klíči. v kombinaci všech předešlých zkušeností mi dává možnost vědomě si vybírat svou roli – program, v kterém právě vystupuji. Zpracováním dotyčného programu pomáhám nejen sobě ale i všem svým předkům, celému rodu. Pomáhám, aby došlo k odpuštění křivd, zahojení bolestí a traumat a nastolení klidu a míru každého zúčastněného.
Naplňuje mě to SPOKOJENOSTÍ. Stala jsem programátorkou svých myšlenek a pocitů
Tu možnost má každý. Využijme ji!
