Víte, že se můžete vědomě napojit na energii jednotlivých pocitů? Mám to štěstí, že kamarádka Jana se tím zabývá. S jejím svolením se s vámi podělím o její nacítění traumatu Ponížení. Když jsem se dívala do Spektra vědomí (kniha Genové klíče, R. Rudd), uvědomila jsem si, že pocit ponížení je obsažen téměř v každém genovém klíči v některé ze stínových frekvencí. Je udivující, jak se trauma Ponížení dokáže rozprostřít a schovat téměř do každého programu strachu.
Jana své nacítění vyjadřuje i ve verších. A jsou všeříkající.
BOLEST, CO UNÉST SE NEDÁ, na přání, která jsou neuskutečnitelná, na vlasy, co hrůzou vstanou a rychle zešediví… na moji milou, známou či neznámou bytost, co si myslím, že mi škodí a já svádím vinu na všechny ostatní kolem… na krůpěje rosy, co jako slzy kanou mi po tvářích, jak plačící dítě se vracím do svých nesnází.. pro děti, co rodiče si myslí, že dítě všechno vydrží, že slušné zacházení stačí, páč druhý rodič se neúčastní (matka zůstane s dítětem sama a říká: dělám pro tebe všechno co dokážu, když tatík se nestará.. to ti musí stačit)… píšu a nechce se mi, jak v lese, když mám plný košík hub a nechce se mi už sbírat další, ale nemohu si pomoct, přece je tam nenechám (nedokáže přestat, i když už má dost.. problémy se sebeovládáním)… na okvětní lístky právě rozkvetlých rostlin, kdy mládí, nevinnost a naivita se snoubí se štěstím a nechce ještě vidět ani kousek reality(v tomto období-věku jakoby se ten člověk v rámci tohoto zranění někde v sobě nacházel)… na skepsi stáří, jež pochopila pomíjivost věku, ale zapomněla, že čas mu brzy vyprší a jeho cíle, skryté myšlenky a vnitřní cítění se ztrácí v nedohlednu (stáří, které pořád běží dál a promarňuje čas pro pochopení všeho, „nenechá toho a nenechá“)… než si sednu a všechno pochopím, o čem to vlastně je….
O čem je Trauma-zranění PONÍŽENÍM
– souvisí s působením moci – kontroly a soudu nějaké autority nad člověkem. Problém však není v tom „vnějším tlaku“ autority, ale v tom, že tento člověk PŘIJME tuto AUTORITU a její hodnoty.do sebe nasaje, a až teprve tím JE ZAČNE UPLATŇOVAT SÁM NA SEBE. Začne jimi na sebe sám tlačit, „soudit se“ podle nich a vytvářet si vůči tomuto přijatému „vzoru“ pocit NEDOSTATEČNOSTI. Tak se tím SÁM ZATLAČÍ DO PODŘADNÉ (podřízené) pozice, ve které ho podvědomě začne naplňovat pocit MÉNĚČENNOSTI (že „je míň“, „k ničemu“, „nedostatečný“, „nicka“, atd.), UTISKUJE a ničí sám SEBE.
Aby tomuto pocitu uniknul, tak používá v zásadě dvě strategie (polarity):
- vnitřně svůj stav „poníženosti“ přijímá a snaží se neustále dokazovat a prokazovat, že není taková „nicka“, že není tak neschopný, nedostatečný atd. Dělá spoustu věcí, kterými nějak prokazuje svou hodnotu, přínosnost, „dobro“, atd… (to je u člověka, který má alespoň nějaké pocitové spojení s tím zraněním v sobě – !!!( Neznamená to, že si je toho zranění vědom! Ale nepopírá ho, nebojuje proti němu. Tento typ člověka je emočně mírnější, snadněji se podřizuje, jde do studu, „sebezpytování“, jakoby se „krčil“, aby to, co v sobě má, nikdo neviděl.
- vnitřně svůj stav „poníženosti“ odmítá, popírá ho až tak, že si ho není schopen vůbec připustit a ani maličko zvědomit. Rovnou vytváří obranný kompenzační mechanismus v podobě zesílení ega a vytvoří si stav „FALEŠNÉHO SEBEVĚDOMÍ“( pocitu, že jeho se nic takového jako je „ponížení“ netýká a nikdy týkat nebude, protože „on to nedovolí“, apod) Toto sebevědomí (ve skutečnosti Ego) je však nafouknutá teorie vlastních představ o sobě. V praktických situacích v životě se mu často ukáže, že to má jinak a pak je překvapený až šokovaný ze svých reakcí! Jeho ego je přecitlivělé, snadno dotčené, urážlivé, zavaluje vědomí spoustou emocí. Může mít sklon chovat se vzdorovitě, bojovně a agresivně v obraně svých „pozic“. Může dojít až do stavu, kdy si hraje na „mača“, snaží se nějak získat moc a uplatňovat ji. Pak může i ubližovat jiným, trápit, šikanovat, atd.
Na začátku je tedy kontrolující, posuzující a limitující autorita. Tou může být z počátku matka (rodič) a později už kdokoliv (sourozenec, kamarád, učitel, trenér, partner a také SPOLEČNOST a SYSTÉM a jejich různé podoby – církev, strana, zaměstnavatel, sociální síť, aj.), protože „vzorec podléhání“ byl již do podvědomí člověka zapsán (vzorec byl zafixován).
Autorita se v podstatě STÁVÁ SOUČÁSTÍ MYSLI (podvědomé i vědomé – tedy Astrálního, Mentálního a Emocionálního těla) ČLOVĚKA a neustále mu jako nějaký VNITŘNÍ SOUDCE v různých situacích opakuje: TAKOVÝ, JAKÝ JSI, jsi v nějakém smyslu shledáván NEDOSTATEČNÝM, NE DOST DOBRÝM, správným, hodným, krásným, ušlechtilým, výkonným, „na úrovni“, apod. A člověk sám (jeho přirozenost, jeho Vnitřní Dítě) JE UVĚZNĚN sám V SOBĚ a není si toho vědom . Prozradí to často jen jeho emoce.
To je KOŘEN toho všeho, čemu se říká PROBLÉMY SE SEBEVĚDOMÍM a SEBEHODNOTOU
Vniká POROVNÁVÁNÍM (se) S NĚJAKÝM stanoveným VZOREM (řádem, správností, nebo alespoň dostatečností), s nějakou PŘEDSTAVOU O TOM „JAKÝ BY MĚL BÝT“ ,, co představuje autorita, které dotyčný člověk podléhá.
Vzoru se snaží podvědomě (a často i vědomě) DOSTÁT, DOKÁZAT TO, ZVLÁDNOUT TO. Nejprve je tu velká snaha. Důležitou roli hraje PŘEDSTAVA a OČEKÁVÁNÍ a POSUZOVÁNÍ, SOUZENÍ. Když se i přes velké snažení očekávání nenaplňuje, protože ten člověk nikdy nepochopí a nebo neumí změnit to, že vlastně „jede podle cizího vzoru, kterým neustále přebíjí a zabíjí sebe“, přichází ORTEL.
Pocit PONÍŽENÍ VZNIKÁ z TOHO, že člověk začne být PŘESVĚDČEN, ŽE JE NESCHOPNÝ tomu stanovenému (očekávanému, představovanému si) VZORU DOSTÁT. Pocit, že SELHAL, NEDOKÁŽE TO, NEMÁ NA TO, že je NESCHOPNÝ, NICKA, NÍZKÝ, ubohý, looser. Kvůli tomu, že to nedokázal, tak je nějak POD a ZA těmi, kteří to vše zvládají, VYHOVĚLI těm autoritou požadovaným KRITÉRIÍM… že je nějak MÍŇ.
A rozvíjí se onen blud: takový, jaký jsem, prostě nejsem a nikdy nemůžu být dost dobrý (odpovídající, vyhovující,. po té stránce, které se to týká. Ale může se to týkat „všeho“ – je to jeho celkový pocit ze sebe).
je tu relativně MALÉ EGO – minimálně V TÉ OBLASTI života, KTERÁ JE pocitem „NÍZKOSTI“ POSTIŽENA
V té oblasti VŽDY DÁVÁ PŘED SEBOU PŘEDNOST někomu jinému nebo něčemu jinému a týká se to i jeho vlastních potřeb (zasahuje to a postihuje sféru Vnitřního Dítěte)…
Pokud „dá přednost“ sobě, něčemu svému, nějaké svojí potřebě, touze, přirozenosti, pak MÁ VÝČITKY, STYDÍ SE za to a může dojít až do pocitu VINY a „PŘIJÍMÁ ZA TO TREST“ (třeba v sebeodsuzování a v tom, že si to pořád dokola vyčítá).
Trauma Ponížením je určitým SEBETRESTEM, který člověk v sobě neustále udržuje, je to jako ORTEL SEBEODSOUZENÍ a sahá tak hluboko, že si ho vůbec už neuvědomuje. Někde v sobě ho totálně přijal a stojí na něm jeho život. Díky tomu V ŽIVOTĚ AUTOMATICKY PŘIJÍMÁ SVOU NÍZKOU (nižší, PODŘÍZENOU a PODLÉHAJÍCÍ) POZICI a je ochoten snášet toho tolik. Je ochoten nechat se i zotročit!
Trauma Ponížením má velkou souvislost s tématem HIERARCHIE – ROZDĚLOVÁNÍ (předělováním a oddělováním) světa, lidí, zvířat, rostlin i věcí na ty, co jsou nějak NAD a na ty, co jsou nějak POD.
- dokud této kategorizaci člověk věří, dokud je tato víra nevědomou součástí jeho vnitřní světa, tak ji ve svém životě automaticky uplatňuje a podle ní žije a pak z ní také nikdy nemůže vyjít!
- v tuto chvíli si říkám, že současná verze člověka je na tomto všem postavena jako na nějakém „nemocném základu“, dokolečka mu v historii bylo různými „autoritami“ omýláno, jak je nízký, jen nevědomé, omezené, špinavé zvíře, otrok svých pudů a tužeb, kterými ničí Zemi a devastuje svět (to poslední jsou novinky těchto dvou dekád).
Lidstvo je v tomto traumatu záměrně UDRŽOVÁNO. Ponížení je už dávno součástí „lidské PŘIROZENOSTI“, je tak SAMOZŘEJMÉ, že ho už ani pořádně nikdo nevnímá. Stojí na něm celé společenské (hierarchické uspořádání).
Zejména na něm stojí fungování lidské MYSLI, protože jednou z jejích základních funkcí je POSUZOVÁNÍ (ve zdravém stavu je to funkce neutrální!) – a na toto „místo“ Trauma Ponížením se svými mechanismy nasedá.
A teď se vrátím k otázce v nadpisu. Potřebujeme program Ponížení?!? Potřebujeme ještě nějaké zkušenosti s ponižováním se?!? Sama sobě odpovídám, že mi stačilo. Že už vím, jak přepsat myšlenkový program tak, aby program prospíval mně, ne abych já sloužila programu.
Stojí to trochu úsilí, ale stojí to za to. Když člověk s klidem usíná, když se těší na každý nový den, když si večer uvědomuje, jaké má štěstí, že jeho život je takový, jaký si vysnil. Když se v životě projevuje Spokojenost.
Přeji Vám všem totéž a i více
S Láskou
